Již 28. října 1918 ve večerních hodinách se místní obyvatelé dozvěděli o vzniku první republiky. Mnohým občanům se tak splnil sen o státní samostatnosti. V obci začaly působit politické strany (sociální demokraté zde existovali již před první světovou válkou). Na výsledcích voleb se projevoval vliv dělnictva s vesměs levicovou orientací, tak jako ve všech průmyslových sídlech. Antipatie k Němcům a šlechtě vedla k provedení pozemkové reformy ve dvacátých letech, během které zde Fürstenbergové přišli o většinu majetku. Z bývalého panství byl vytvořen zbytkový velkostatek, který byl pronajímán, tak jako ovčín nad zámkem. Lihovar u zámku byl přidělen místnímu výrobnímu družstvu, zámek pak využila správa státních lesů. V rámci reformy pak došlo k rozsáhlé parcelaci zemědělských pozemků i stavebních míst, což výrazně přispělo k územnímu i demografickému růstu vlastní obce. Ta se již od roku 1925 úředně nazývala Nová Huť pod Nižborem.
Během dvacetiletého období první republiky se zlepšila infrastruktura obce, došlo např. k regulaci Habrového potoka. Vznikaly nové živnosti a obchody. Tak např. v roce 1930 zde podnikatel Karas postavil naproti sklárně hotel Praha. Ovšem konjunktura skončila na počátku třicátých let, kdy naplno propukla celosvětová hospodářská krize. V polovině třicátých let na několik měsíců uzavřela své brány i místní sklárna, která se v meziválečném období vypracovala díky spolupráci s předními návrháři (A. Drahoňovský, L. Smrčková) mezi elitní podniky ve svém oboru. Krize kupodivu neměla vliv na úroveň rekreace, v okolí si stavěly vily mnohé vlivné osobnosti, nebo sem alespoň přijížděly na návštěvu, jako např. spisovatel Karel Čapek s manželkou Olgou Scheinpflugovou a svým slavným pejskem Dášenkou. Roku 1928 vznikl v budově bývalého mlýna (čp. 110) Společenský klub pražských rekreantů.
Demokratické ovzduší první republiky mělo příznivý vliv na rozvoj zdejšího kulturního a společenského života. Konaly se zde naučné přednášky, v roce 1924 se v obci poprvé objevil biograf. Velkou část kulturního břemene nesly místní spolky. Existující spolky rozhojnily svoji činnost a vznikaly další. Nejpočetnějším spolkem (kolem 150 členů) zůstával Sokol s divadelním, pěveckým a loutkovým odborem. Bývalý hutní hamr, roku 1927 opuštěný Jiratovou továrnou na dřevo, si Sokolové adaptovali na pěknou prostornou tělocvičnu, ve které promítali také filmy. Ani sport v Nové Huti nezůstával v pozadí, naopak. Kromě Sokola zde existoval Sportovní klub Nižbor, který hrával fotbal na ostrově uprostřed řeky. Později (1941) vzniklo pěkné travnaté hřiště v místech Za Rybníky (západně od obce), kde se fotbal hraje dodnes. Místní skauti (Junáci) vystavěli zase v romantickém údolí potoka Výbrnice svoji rezervaci, ve které trávily své volné chvíle děti z obce i vzdálených míst.
Zhoršení politické situace v Evropě pocítili místní obyvatelé již v roce 1936, kdy se zde začala stavět tzv. Pražská čára, tedy poslední linie betonových pevnůstek, chránící přístup ku Praze. Nižbor měl v této linii přisouzeno zvláštní postavení, zde se linie, vedoucí od severu lomila o 90° směrem k Berounu podél řeky Berounky. Okolí bylo tudíž obzvlášť dobře opevněno a řada pevnůstek se dodnes zachovala, i přes jejich částečnou likvidaci po nacistické okupaci.
V březnu 1939, po téměř šestiměsíčním období tzv. druhé republiky, došlo k nacistické okupaci zbytku republiky. Němci postupně zakázali některé vlastenecké a levicové spolky (např. Sokol) i politické strany. Krátce po okupaci bylo zavedeno přídělové hospodářství (zrušeno až osm let po osvobození), mladí muži byli povoláváni na nucené práce. Mnozí se ale nehodlali s okupací lhostejně smířit. V Nižboru a okolí se ustavila jedna z nejpočetnějších odboček celostátní vojenské odbojové organizace Obrana národa, se kterou spolupracovali i mnozí komunisté. Připravovali všeobecné povstání a prováděli zpravodajskou činnost. Gestapu, které si v Nižboru v budově Společenského klubu zařídilo svou ozdravovnu, se však podařilo organizaci postupně odhalit. Řada odbojářů byla popravena. Celkem si německá okupace vyžádala 18 obětí z řad obyvatel Nižboru. Jejich oběť připomíná památník domácího a zahraničního odboje u hájovny Lísa nad Nižborem.
(Jiří Topinka)
